Věda na Antarktidě - tuhá zima a nové mapy

Publikováno: 17.3.2008. Autor: Tereza Fojtová, MU, Přečteno: 3236 ×.
Již druhou sezónu sloužila antarktická stanice Masarykovy univerzity české vědě. Na dobu šesti týdnů se stala pracovištěm i domovem pro patnáctičlenný tým vědců a dva technické pracovníky. Vědecký tým tvořili klimatologové a biologové z Masarykovy univerzity, botanici z Botanického ústavu Akademie věd a Jihočeské univerzity, ornitolog z Univerzity Palackého v Olomouci a geologové z České geologické služby. Jediným zahraničním účastníkem letošní mise byl skotský specialista na logistiku a pobyt v horském a chladném prostředí Nick Halls.
Výzkum na stanici Johana Gregora Mendela se stejně jako loni soustředil na aktuální problémy, jako jsou globální oteplování či problematika UV záření ve vztahu ke stratosférickému ozónu. Biologové pokračovali s instalací „skleníčků“, ve kterých je možné sledovat vliv oteplování na tamní vegetaci a prováděli měření fotosyntézy a fyziologických procesů na meších a lišejnících. Geologové dokončili terénní etapu geologického mapováni a tím i podklady pro první detailní geologické mapy odledněné severní části ostrova v měřítku 1:25000. Nově se vědci zaměřili na výzkum jezerních ekosystému. Ornitolog Václav Pavel zdokumentoval hnízdění kolonie rybáků a odebral vzorky pro analýzu DNA parazitů tučňáků oslích a kroužkových.
Z hodnot, které na svých přístrojích zaznamenal klimatolog Kamil Láska vyplynulo, že poslední antarktická zima byla relativně dlouhá. Minimální teplota naměřená v uplynulém zimním období na vrcholu ledovce ve vnitrozemí ostrova klesla až na mínus 35 stupňů Celsia. Rychlost větru během sledovaného období až pětkrát překročila hranici 140 km/hod a vítr byl doprovázen vydatným sněžením a písečnými bouřemi. Naopak právě skončené antarktické léto bylo ve srovnání s loňským relativně teplé, ale chudé na srážky. Další odlišností oproti loňsku byl nezvykle velký výskyt ledových ker a ledové tříště, která znesnadňovala plavbu na motorových člunech.
Stanici Johana Gregora Mendela, kterou postavili čeští vědci a stavebníci za přibližně 60 milionů korun, tvoří budova pro ubytování a výzkumné práce a 9 kontejnerů pro technické zázemí. Kapacita základny je 15 až 20 lidí. Pobyt a výzkum na stanici se uskutečňuje pouze v období antarktického léta, kdy se teploty pohybují kolem bodu mrazu. Provoz je z významné části zajištěn pomocí obnovitelných zdrojů energie.
Letos byla stanice vybavena novou anténou pro komunikaci s okolními antarktickými stanicemi a satelitním modemem, které poskytlo ČVUT, diky němuž bylo možné posílat krátké textové zprávy a datové soubory do České republiky.
Přestože stanice slouží vědcům z celé České republiky, náklady na zajištění provozu stanice a dopravu materiálu loni hradila Masarykova univerzita z vlastních rezerv. Letos byly potřebné prostředky získány z projektů jednotlivých účastníků, což mělo za následek uskrovnění ve vědecké oblasti. Vedení Masarykovy univerzity proto již druhým rokem žádá MŠMT o převzetí alespoň části logistických nákladů nezbytných pro fungování stanice.

---------------------------------------
České zařízení na cestě do vesmíru

Publikováno: 21.2.2008. Autor: Jitka Vanýsková, VUTBr, Přečteno: 2286 ×.
Start experimentání družice Phase 3E se přibližuje. Po důkladném otestování všech modulů, které byly připraveny v různých zemích v rámci projektu AMSAT, specialisté družici v laboratořích v německém Marburgu zkompletují a po náročných testech funkčnosti bude satelit připraven ke startu. Na oběžnou dráhu kolem Země vynese družici koncem letošního nebo začátkem roku příštího z kosmodromu ESA v Kourou ve Francouzské Guyaně raketa Ariane 6. Satelit bude mít na palubě několik zařízení pro družicovou komunikaci kompletně navržených a vyvinutých týmem prof. Ing. Miroslava Kasala, CSc., z Ústavu radioelektroniky Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT v Brně.
Speciální komunikační zařízení tvoří nejen celý jeden samostatný modul satelitu, ale budou sloužit i v několika dalších součástech družice. „Náš modul pracuje v pásmu L jako hlavní povelovací přijímač pro řízení celé družice. Od kmitočtového standardu ultrastacionárního oscilátoru umístěného v tomto modulu jsou odvozeny všechny kmitočty tak, aby bylo zpracování signálu na palubě koherentní. Pro případ, že by došlo k poruše hlavního oscilátoru, jsme instalovali v dalších modulech záložní zařízení, která provoz družice zajistí. Do jednoho z menších modulů jsme umístili také soustavu několika přijímačů; slouží jako detektor povelů,“ vysvětluje prof. Kasal.
 Phase 3E je družicí experimentální. Satelit bude sloužit zejména k ověřování kosmických komunikačních modelů, důležitou součástí bude také testování metod tzv. koherentního rangingu, kdy se na základě radiových signálů určuje přesná poloha a rychlost družice. Je velmi důležité mít takový systém určování pro pohybující se objekty, protože jedině na základě určení přesné polohy a rychlosti je možné zvolit impulsy pro orientaci a manévry satelitu. Družice Phase 3E bude mít i s palivem hmotnost 150 kg, doba životnosti se předpokládá v intervalu 5-10 let. Její předchůdkyně Phase 3D, která vážila 640 kg, byla funkční čtyři roky – po závadě v jejím energetickém systému se ji již nepodařilo oživit.
Konečným cílem vývoje a testování těchto komunikačních technologií v kosmickém prostoru na palubách experimentálních družic (Phase 3D, Phase 3E, také americký projekt Eagle) je příprava  na vyslání sondy k Marsu. Právě této mise by se tým z VUT v Brně se svými přístroji chtěl zúčastnit. „Testování vyvíjených technologií na palubách satelitů má prověřit, zda jsou vůbec schopné takovéto mise. Je třeba si uvědomit, že zatímco se nyní pohybujeme v řádech desetitisíců kilometrů, při letu k Marsu by šlo o vzdálenosti stovek milionů km. A tomu by musely komunikační družicové technologie odpovídat,“ říká prof. Kasal. Sonda vyslaná k Marsu by měla být mimo jiné schopna zprostředkovat komunikaci s roboty, které se na této planetě budou v té době pohybovat. Podle něj se pro start sondy k Marsu dá reálně uvažovat o roce 2012, kdy je poslední příznivé startovací okno (další je  až v roce 2017, což se zdá vědcům přece jen již příliš vzdálené).
V současnosti se již vedle příprav na start družice Phase 3E budují dvě pracoviště s velkými parabolami (v Bochumi a u Mnichova), které by měly let evropské sondy k Marsu řídit.
Tým prof. Kasala má již s kosmickým výzkumem dostatek zkušeností. Podílel se na vývoji mikrovlnných přijímačů pro družici Phase 3D, na přijímači pro raketoplán Discovery. České zařízení  přenášelo z ISS na Zemi parametry zkoušených fotovoltaických článků. V září 2006 se přijímač po dopravení zpět na Zemi raketoplánem Atlantis vrátil do satelitní laboratoře VUT, kde byly testovány jeho parametry po ročním působení v kosmu. „I když bylo naše zařízení vystaveno po dobu jednoho roku kosmické radiaci bez jakéhokoliv ochrany, má stejné parametry, jako když jsme ho předávali Američanům,“ mohl po testech zkonstatovat s uspokojením prof. Kasal.
Na VUT v Brně – jakožto jedné ze šesti zemí světa (USA, SRN, Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland) – vznikla také unikátní telemetrická a řídicí stanice pro experimentální družice, která jako jediná je plně automatická s možností dálkového řízení po internetu. Slouží k ovládání (navigaci, korekci letové dráhy apod.) a komunikaci s družicemi. „Naše telemetrická a povelovací stanice sestává z automatického anténního systému včetně elektronického vybavení, řídících počítačů a softwaru. Stanice pracuje nepřetržitě a denně je z ní zasíláno několik stovek kB telemetrických dat do archivu AMSAT. Telemetrie je využívána i ke studiu jevů souvisejících s programem družic pro řadu mezinárodních vědeckých experimentů. Ze všech stanic je ta naše jediná plně automatická a dálkově přístupná prostřednictvím internetu. Pracoviště, celé vybudované pracovníky a doktorandy našeho ústavu, je tak unikátní nejen v Česku, ale do značné míry i celosvětově,“ říká prof. Kasal. Stanice v Brně se podílela nejen na řízení a monitorování družice Phase 3D (a samozřejmě se bude podílet stejným způsobem i na letu satelitu Phase 3E), ale monitoruje let a sbírá telemetrické údaje i z řady dalších družic. Na Štědrý den tak monitorovala zánik americké družice ANDE, v nejbližší době bude zajišťovat pozemní segment služeb pro dánskou družici univerzity v Delftu.
Díky těmto aktivitám i výsledkům se brněnská škola zařadila mezi světové univerzity. I studenti oceňují, že se mohou přímo podílet na reálných vesmírných projektech.
--------------------------------------
Výročí havárie: Co bylo příčinou nehody raketoplánu Columbia? Šlo posádku zachránit?

Publikováno: 5.2.2008. Autor: Michal Kalousek, Michal Václavík (Česká astronomická společnost, Akademie věd ČR, Přečteno: 4109 ×.
Ve čtvrtek 16. ledna 2003 odstartoval ke své misi raketoplán Columbia. Jednalo se celkově o 113. misi amerického raketoplánu a v žargonu NASA měl tento let označení STS-107. Posláním sedmičlenné posádky bylo provést velmi rozsáhlý soubor vědeckých experimentů z oblasti biologie, fyziky, geofyziky a pokročilé techniky. Přistání raketoplánu Columbia bylo naplánováno na sobotu 1. února 2003. Bohužel zůstalo jenom u plánů. V důsledku poškození tepelné ochrany levého křídla raketoplánu došlo ve výšce 64 kilometrů k destrukci celého stroje. Všichni členové posádky zahynuli.
Prvního února 2008 jsme si připoměli 5. výročí této kosmické havárie.
Mnohokrát odkládanou vědeckou misi raketoplánu Columbia zahájil start z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě a doprovázela ji mimořádná bezpečnostní zajištění. Důvodem byla přítomnost prvního izraelského astronauta Ilana Ramona na palubě raketoplánu. NASA se obávala možnosti záškodnické činnosti některé z teroristických organizací, a proto pro jistotu požádala tajné služby a armádu o pomoc při ochraně kosmodromu. Posádku tvořilo sedm astronautů – velitel Rick Husband, pilot William McCool, letoví specialisté Michael Anderson, David Brown, Kalpana Chawlaová, Laurel Clarková a palubní specialista Ilan Ramon. Vědecká činnost na oběžné dráze probíhala jak na palubě raketoplánu, tak i ve speciálním přetlakovém modulu Spacehab, jenž byl uložen v nákladovém prostoru a propojen tunelem s kabinou.
Přípravy k přistání byly zahájeny ráno 1. února 2003 po více jak 15 dnech letu. Přistání na floridském kosmodromu Cape Canaveral bylo naplánováno na 15:16 hodin středoevropského času. Skutečnost však byla jiná. V průběhu průletu atmosférou docházelo k čím dál většímu namáhání Columbie, zejména v oblasti levého křídla. Přibližně 20 minut před přistáním se začaly objevovat první náznaky problémů a pozorovatelé ze Země viděli drobné hořící úlomky za stopou přistávajícího raketoplánu. Šlo s největší pravděpodobností o dlaždice tvořící tepelný štít potřebný k bezpečnému průletu zemskou atmosférou při návratu z vesmíru, které se odlamovaly z extrémně namáhaného trupu raketoplánu. Zhruba 15 minut před plánovaným přistáním při rychlosti 20 000 km/h ve výšce kolem 64 kilometrů se raketoplán rozpadl. Při rychlosti, která v tom okamžiku přesahovala dvacetinásobek rychlosti zvuku, neměla posádka šanci na přežití.

Posádka osudného raketoplánu Columbia. NASA
Co bylo příčinou tak fatální havárie?
Objevilo se hned několik možností, některé reálné, jiné zase značně přehnané až nemožné. Vyšetřovací komise došla ve své zprávě k závěru, že příčinou katastrofy raketoplánu Columbia bylo poškození náběžné hrany levého křídla kusem promrzlé izolační pěny z vnější nádrže, který odpadl 81 sekund po startu. Tuto část křídla chrání vysoce teplotně odolné panely, které jsou však na druhou stranu velmi křehké. Při návratu raketoplánu zpět na Zemi proniklo horké plazma (až 1600° C) vzniklým otvorem v náběžné hraně do vnitřních částí křídla. Postupně tak byla narušována konstrukční pevnost a následovalo odlomení celého levého křídla. Raketoplán tak přestal mít aerodynamický tvar a byl následně roztrhán.
Bylo možné posádku zachránit?
Bohužel žádná taková možnost, jak sedmičku astronautů dostat bezpečně zpět na Zemi, nebyla. Hlavně z toho důvodu, že nikdo o poškození náběžné hrany netušil, a nebyl tak důvod se jakkoliv tímto problémem zabývat. Avšak i kdyby se o poškození vědělo, záchrana by nebyla možná. Raketoplán nemohl ze své dráhy doletět k Mezinárodní kosmické stanici ISS a ani nemohl očekávat žádnou záchrannou misi jiného raketoplánu. Jedinou, a to velmi malou, nadějí by bylo upravení přistávací trajektorie tak, aby byla levá část raketoplánu o něco méně namáhána. Ale zda by to pomohlo, je pouze spekulací.
Po havárii Columbie byly lety raketoplánu obnoveny až po dvou a půl letech. Navíc musí všechny raketoplány létat k Mezinárodní kosmické stanici ISS, kde by v případě poškození stroje mohla posádka bezpečně počkat na přílet záchranné mise. Jedinou výjimku bude tvořit let raketoplánu k opravářské misi Hubbleova vesmírného dalekohledu v září tohoto roku.
Havárie Columbie, respektive datum 1. února, uzavírá tragický týden americké kosmonautiky. Dne 27. ledna 1967 došlo při rutinním testu na startovací rampě k požáru uvnitř kosmické lodi Apollo 1 a astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee zahynuli. Zkrat na elektroinstalaci a vysoce hořlavé materiály spolu s kyslíkovou atmosférou zapříčinily vznik požáru, ze kterého nemohli astronauté uniknout. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, a tak se po této tragédii kosmická loď Apollo dočkala mnoha změn, které zvýšily její bezpečnost.
Hned o den později, 28. ledna, si připomínáme další katastrofu. V tento den roku 1986, 73 sekund po startu, explodoval raketoplán Challenger (mise STS-51L). Sedmičlenná posádka ve složení Francis Scobee, Michael Smith, Ellison Onizuka, Judith Resniková, Ronald McNair, Gregory Jarvis a Christa McAuliffeová zahynula. Příčinou havárie byla závada na jednom z pomocných startovacích motorů SRB. Christa McAuliffová byla středoškolskou učitelkou, která se do kosmu vydala v rámci projektu Teacher in Space (Učitel v kosmu) vyhlášeného americkou vládou a NASA k povzbuzení zájmu mladé generace o kosmonautiku a moderní vědu.
---------------------------------------
Multimédia: Čínská mozaika

Publikováno: 11.5.2008. Autor: video: Fritz Hoffmann, autor titulní fotografie: G. Steinmetz, Přečteno: 2903 ×.
Přijměte malé multimediální pozvání do země, jejíž jméno se v dnešních dnech skloňuje mnohokrát denně. V mnoha souvislostech - jistěže především kvůli chystané olympiádě, ale to není vše - pohyb tamější společnosti je natolik výrazný, že se nám Čína mění před očima. A hlásí se o slovo, o novou pozici v rámci světa, světové ekonomiky, kultury, turismu atd.
Autorem snímků je fotograf National Geographic  Fritz Hoffmann. Autorův komentář k fotografiím je v angličtině. Aplikace vyžaduje flash.
---------------------------------------
Osobní pohled na současné čínské malířství

Publikováno: 22.5.2008. Autor: Dan Zhang Gajdošová, Přečteno: 2423 ×.
O čínském malířství vypovídá renomovaná malířka čínského původu Dan Zhang Gajdošová žijící v České republice.
Vyrůstala jsem v umělecké rodině – oba moji rodiče byly profesory na Akademii v Pekingu. Téměř všichni v mém okolí měli co do činění s uměním.
V průběhu kulturní revoluce byla v Číně velmi obtížná situace – a to nejen díky chudobě lidí, ale také veškeré myšlení bylo vládou omezováno, informace byly cenzurovány. Umělci mohli ve svých dílech pouze glorifikovat Komunistickou stranu a ostatní témata byla zapovězena. Od 80. let, po dlouhé době “věznění ducha”, začala vláda opatrně měnit politiku a lidé pociťovali více svobody k vyjádření svých názorů. Mezitím se také pootevřely dveře světu a dostaly se k nám nové umělecké formy ze Západu.
V tomto období se mnohé z prací věnovaly vyjádření bolesti z období temna. Tito umělci se narodili v 50. letech a vyrůstali v období převýchovy ve farmáře na venkově, který byl katastrofálně chudý; jejich umění bylo nazýváno “Umění šrámů” – jeden z jejich reprezentantů byl Luo Zhong Li (č.1) a jeho známé dílo “Otec” ukazuje tvář starého zemědělce, který se stal symbolem této upracované společenské vrstvy. V tomto období vznikal také nový svěr “čínského politického pop artu” jehož reprezentantem se stal Wang Guang Yi se svým dílem “Mao Ze Dong” a současnou prací “Série velké kritiky” (č.2). Umělci pociťovali více myšlenkové svobody a ke svým experimentům využívali západní styl spojený s čínskou filosofií. V jejich dílech převládá satira a kritika politické reality, vyjádřená metaforicky. Konec 80. let byl obdobím nebývalé otevřenosti a volnosti v čínském umění. Umělci mohli plně uvolnit uzdu své kreativní tvorbě a pokoušeli se vyjádřit v různých formách: v umění akce, instalacích a mnoha dalších formách, které byly součástí výstav čínského moderního umění.
Toto krátké období však bylo přerušeno událostmi na náměstí Tian An Men v roce 1989. Umělci se znovu dostali pod silný tlak politiky a někteří z nich byli dokonce uvězněni. Tuto dobu jsem velmi citlivě vnímala jako studentka Univerzity Akademie užitého umění a na vlastní kůži jsem zažila tyto politické změny a události. Byla jsem stejně jako ostatní mladí umělci pobouřena a zmatena tímto vývojem a obávala jsem se o budoucnost Číny.
Odešla jsem z Číny v roce 1992 a za tuto dobu prošla Čína nepředstavitelnou změnou. V 90. letech, období rapidního rozvoje ekonomiky Číny, tvořila generace tzv. “Uměleckého obrození”, která se narodila v 60. letech. Věnovali pozornost zejména vyjádření různých stránek osobního života, zaměřili se na figurální malbu a různé žertíky ze života okolo nich. Zároveň se jakoby báli dotýkat se politicky sporných témat a již vůbec abstrahovali od hledání filosofických pravd. Zvolili jednoduchou a snadnou cestu k vyjádření mládí a života okolo nich. Reprezentantem je například Fang Li Jun (č.3), který je především známý svými “holými hlavami”. Z jeho obrazů pocítíme intenzivní vizuální šok; užívá pozitivní cesty ke ztvárnění stanoviska a životní síly společenského života. Umělec Qiu Min Jun (č.4 a 5) maluje vždy svůj portrét se širokým úsměvem. Používá kombinaci “Hippie” a komiky, aby zlehčil vznešenost.
Mí dobří přátelé Sun Liang a Xiang Jing jsou představiteli úspěšných umělců ze Šanghaje. Sun Liang vytvořil fantaskní snové území hermafroditů. Postavy vytvořené jeho štětcem jsou duchové a démoni. Smíchal dohromady lidi a zvířata, mužský a ženský element v jednom dokonale krásném a sexuálně přitažlivém těle. Atmosféra jeho obrazů na nás dýchne mystikou a bájemi. Snad proto se zalíbily jeho obrazy i Bořkovi Šípkovi a Janu Saudkovi. Na Bořkovo pozvání se uskutečnil vynikající projekt přeměny obrazu ve skleněnou plastiku. Samozřejmě sklárny Ajeto byly schopné jako jediné na světě tento experiment realizovat. V současné době jsou tato díla hitem na Šanghajském sběratelském nebi.

Obraz Sun Liang
Má spolužačka Xiang Jing je v současné době nejznámější čínskou sochařkou. Její postavy moderních žen jsou velmi živé, s hlubokým podtextem.
V posledních letech se umělecký trh v Číně stal velmi dynamickým a umění je najednou velmi populární. Pro čínské i zahraniční zbohatlíky se navíc stalo velmi dobrou investicí do budoucnosti. Množství mladých pseudoumělců se nyní vrhlo na umění s velkým očekáváním úspěchu. Naproti tomu umělci narození po roce 1970 jsou plni kreativní energie s novými uměleckými myšlenkami v širokém proudu moderního umění: cartoon art, nová móda a pop art, nové mediální umění, konceptuální umění, komerční umění ….S postavami mladé generace, některé z nich se vyžívají v hedonismu a cynickém postoji, touhy po zdraví, revoltě a kritice současné reality, touhou po budoucnosti…žij a užívej. Nikde nesmí chybět sex jako průvodní jev štěstí.
Mnoho z talentovaných mladých umělců, kteří jsou dnes světově známí, jsou mými spolužáky nebo přáteli. Oproti velmi chudým podmínkám, ve kterých jsme všichni vyrůstali, mají nyní úchvatné ateliéry a rodinné domy a většina z nich je po materiální stránce spokojena. Prožívala jsem s nimi, když procházeli temným a beznadějným obdobím, ale přesto trvali na své umělecké cestě a snech. Například malíř Zhang Xiao Gang´s (č.6,7) prodal své obrazy za 2-3 miliony dolarů při aukcích v Sotheby´s. Nejúspěšnější umělec Liu Xiao Dong (č.8), jehož díla jsou v realistickém stylu, věnoval pozornost “statu quo” současné Číny a portrétoval postavy lidí všech společenských vrstev. Jeho práce “Nový emigrant od řeky San-Xia” dosáhla největší ceny při aukci hodnotou 2 miliony EUR. Takovéto “zázraky” se dějí stále častěji při aukcích čínských uměleckých děl. Když jsem se s ním minulý rok setkala a ptala se ho na jeho názor, odpověděl mi se smíchem: “Žiju ve správné době”.
Ano, situace je dnes úplně odlišná od doby před 16 lety, kdy jsem z Číny odešla. Vedle mnoha mladých umělců, kteří se objevují jako “houby po dešti”, se objevuje v každém větším městě také plno galerií a navíc se uměním živí stále více obchodníků…Dnes se stal z umění v Číně opravdový průmyslový business nesoucí fantastické zisky. Zároveň se však současná čínská umělecká tvorba stala zajímavým hráčem ve světovém umění. Současně s rapidně rostoucí čínskou ekonomikou se z umění stává “Buble economy” a ceny uměleckých děl tento trend kopírují. Někteří odborníci mají obavy ze “splasknutí bubliny”, ale umělci samotní jsou velmi optimističní při pohledu do budoucnosti.
A co já? Malování mě bavilo od útlého dětství a pomohlo mi překonat denní všednost vytvářením svého vlastního světa (hračky v té době u nás nebyly, tak jsem si je malovala, stejně jako šatičky…). Bohužel mí rodiče také patříli za kulturní revoluce (proč se tomu tak vlastně říká, když s kulturou to nemělo nic společného?) ke generaci intelektuálů určených k převýchově, takže byli posláni pracovat manuálně na venkov (každý samozřejmě jinam) a já jsem žila do svých 3 let pouze se svou babičkou. Celé dětství jsem potom prožila v prostředí umělecké tvorby (všichni naši známí i sousedi byli umělci) a tak mi připadalo jednoduché malovat a vyhrávat různé umělecké soutěže. Měla jsem štěstí, že na Univerzitě, kam jsem se dostala skoro bez zkoušek, otevírali obor “Folk art” a já se mohla věnovat studiu kořenů čínského lidového umění. Vždy mě přitom bavilo posunout má díla do oblasti naivního umění a fantazie, někdy až surrealismu. Často jsme cestovali z tohoto důvodu na venkov, mezi opravdové lidi s nádhernou přírodou a lidovými zvyky. Obdivovala jsem zemědělce, kteří žili jednoduše a v bídě, ale s velkým optimistickým životním postojem. Lidové umění, kterému se také věnovali, činil jejich život zajímavějším a barevnějším. Ve svých absolventských dílech jsem se snažila ukázat běžný vesnický život s humorem. Například: pohřeb bývá pro pozůstalé smutnou záležitostí, ale vesničané věří, že duše mrtvého se dostane do “Západního ráje”. Zobrazila jsem proto ceremoniál jako happening s pohledem, jak si duše mrtvého již užívá v nebesích (č.11,12,13).
Mé absolventské práce – série 3 velkoplošných obrazů z Tibetu ve stylu “thanky” (č.16) nazvané “Velká ceremonie Buddhistického světa” byla mými profesory oceňována, zvláště pak prof. Lu Sheng Zhongem. Byl nejen výborným profesorem, ale take úspěšným moderním umělcem. Jeho díla byla spojením tradice čínského lidového umění s moderními myšlenkami konceptualismu. Jedna z jeho nejznámějších instalací využila “malých červených skřítků” ve stylu čínských papírových vystřihovánek dekorativně umístěných v prostoru (č.9 a 10). Svými díly ovlivnil mnoho mladých umělců. Při studiu jsme se učili vystřihovánkám, ryteckému a tiskařskému umění a mnoha dalším tradičním trikům a nápadům z lidových tradic.
V roce 1991 jsem na 2 měsíce odletěla do Tibetu, kde jsem sbírala náměty pro svou absolventskou práci. Byla to obrovská zkušenost, nejvíce na mě zapůsobila mystická náboženská atmosféra a intenzivní barvy. Také Tibetský životní styl s jednoduchou, ale zároveň i grandiozní hormonií s přírodou a životní filosofií světové duše. (č.19,20,22)

Ilustrace č. 27 - Season wheel Dan Zhang Gajdošová
Po studiích jsem přišla do Prahy, kde jsem zůstala a založila rodinu. Díky cestování po mnoha zemích jsem získala širší rozhled a užší niterný kontakt s evropských klasickým i modernim uměním. Díky cestování jsem vytvořila mnoho obrazů a také se mi zalíbilo zobrazovat impresi skrze ženský element – na příklad “Slunění” (č.21,23,25,26), sérii obrazů ze života tibetských žen (č.14,15) a arabských žen.
Stále se snažím hledat nové formy vyjádření mých myšlenek, proto jsem také tvořila keramické objekty, malovala obrazy na porcelán, vytvořila jsem nesčetně ilustrací, designů, at. Používám metodu “pracného štětce” při svých tušových malbách a asi před rokem jsem přešla na olejomalbu. Díky podpoře a obětavosti Dr. Zlaty Černé z Náprstkova muzea a mého manžela Iva jse měla možnost vystavovat na 30 samostatných výstavách v ČR, SR a Německu. V roce 2003 jsem byla požádána vydavatelstvím Synergie o vytvoření ilustrací ke kultovní knize “I-Ting” pro Reader´s Diggest. Kniha vyšla až v roce 2005 neboť jsem musela vice než rok knihu podrobně prostudovat, protože v Číně jsem ji neměla možnost číst. (č.27-28)
Mé obrazy jsou jaké mé děti, mám je ráda okolo sebe a dívám se na ně. Ale když je potřeba je “poslat do světa”, tak se s nimi nerada loučím – i když vím, že není jiná možnost. Musí přece potěšit i další lidi. A v tom je velké poslání a zároveň velká odpovědnost umělců – kultivovat svět, zvyšovat estetické cítění a upozorňovat  na důležitá témata.

---------------------------------------
Krouží-li orel skalní, dravec s rozpětím křídel kolem dvou metrů, vysoko na obloze nad špičkami nejvyšších borovic, připomíná svou majestátností krále. Krále, který vládne nebi nad Evropou. Hnízdí ve všech zemích Evropské unie, s jednou jedinou výjimkou: tou výjimkou je Česká republika. Orel skalní,  u nás vyhynul vinou člověka.
Orel bývá symbolem  moci, svobody a odhodlání. V Česku pracuje projekt usilující o návrat orla skalního - Aquila chrysaetos po více než sto letech. Projekt začal v roce 2006, skončit má v roce 2011. Cílem projektu je založit v ČR novou populaci orla skalního.
Autorem projektu je Základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně. Inspirovali se v irském národním parku Glenveagh, kde s obdobným projektem začali v roce 2001.
Místem, kde se projekt realizuje, jsou Moravskoslezské Beskydy. Orlí mláďata pocházejí ze Slovenska. Každý rok v létě, počínaje srpnem 2006, je tu vypouští ochránci přírody ze Záchranné stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Moravě.

toothandclaw
Odebírání mláďat z hnízd v Karpatech a jejich následný převoz do Česka znamená pro mladé dravce možná trochu paradoxně záchranu života. Orli skalní sice často snáší dvě vejce, z vylíhnutých mláďat však téměř vždy přežije pouze dříve narozené. Po několika týdnech, které stráví v bartošovické záchranné stanici u náhradní matky,  mláďata vylétnou z vypouštěcí voliéry a začnou žít tak jako jejich předci: ve volné přírodě, odkázána jen sama na sebe.
Každý orel skalní dostává před vylétnutím z voliéry vysílačku, která ochráncům přírody umožní mladé ptáky sledovat.
Vypouštění dravců bude provázet osvětová kampaň. Lidem z regionu i celé České republiky, kam se orli z Beskyd časem rozšíří, vysvětlí, co jsou tito ptáci zač a jak se k nim chovat. Do projektu Návrat orla skalního do České republiky se kromě profesionálů zapojí i řada dobrovolníků. V době hnízdění budou hlídat hnízdní teritoria a pomáhat, aby ztráty v řadách navrátivších se "králů nebes" byly co nejnižší.
Celkem bude vypuštěno 15 až 20 mladých orlů skalních. První "české" mládě orla skalního by se mělo vylíhnout do roku 2015. Partnery projektu jsou Mattoni, Aktuálně.cz, ZOO Ostrava, Lesy ČR, CHKO Beskydy a Štátna ochrana prírody SR. Postup projektu můžete sledovat na www.aktualne.cz

Joe McDonald
Příběh orlů v Čechách je plný života - narození, smrt, nemoce, ohrožení, ale i svobodný let. I když se podaří vylíhnout "české" mládě, nebude to mít jednoduché. Ačkoliv v naší přírodě nemá orel přirozeného nepřítele, smrtelná nebezpečí jim přeci jen hrozí. Všechna přitom mají společného jmenovatele: člověka. Lidé orli pronásledují a střílí, vykrádají jejich hnízda a instalují v krajině smrtonosné, konstrukčně zcela nevhodné sloupy vysokého napětí. Můžete jim nejen držet palce, ale můžete se i aktivně zapojit do jejich
ochrany.
----------------------------------------------------
Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) vyhlásila pro rok 2008 kampaň na záchranu obojživelníků Rok žáby.

Cílem kampaně je informovat veřejnost o problematické situaci obojživelníků na celém světě, zintenzivnit jejich chov v zoologických zahradách a také získání peněz, které budou poskytnuty na vybrané projekty záchrany obojživelníků v lidské péči i přímo v přírodě (rozšíření chráněných oblastí, lepší hospodaření s vodou, výzkum nových nemocí, které ničí populace obojživelníků…).
Přestože jsou žáby zná každé malé dítě, o jejich životě a především ohrožení, kterému jsou vystaveny jako druh se toho ví velmi málo. Ocitají se víceméně v krizové situaci.
Několik základní faktů o obojživelnících:

• jsou na světě již 360 milionů let
• vymírání obojživelníků lze přirovnat k hromadnému vymírání dinosaurů
• poměrně nedávno vymřelo 120 druhů obojživelníků
• téměř polovina druhů obojživelníků je bezprostředně ohrožena vyhubením
• na každý ptačí nebo savčí ohrožený druh připadají 2-3 druhy ohrožených obojživelníků
• jejich lokality jsou ničené takovou rychlostí, že mnoho druhů zmizí dřív, než vůbec zjistíme jejich existenci
• zvyšování teploty má za následek vysoušení vlhkých lokalit 
• smrtelné houbové onemocnění obojživelníků chytridiomykóza, na které zatím není žádný lék, se rychle šíří po celém světě
• obojživelníci jsou důležitým článkem v potravních řetězcích (jsou jak kořistí, tak i predátory)
• jsou výjimečnými indikátory kvality životního prostřed
• jsou součástí mýtů, legend a lidových příběhů v mnoha kulturách

------------------------------------------------
Lékaře či psychoterapeuta si tradičně představujeme jako seriózního vysokoškolsky vzdělaného člověka pracujícího v poněkud aseptickém až sterilním prostředí: v ordinaci či v záhlaví freudovského lůžka při psychoterapeutických sezeních. O tom, zda může být léčba člověka efektivní, pokud ji kulturně posuneme a lékaře vystřídá domorodý léčitel a ordinaci prales, si povídáme s antropologem Miroslavem Horákem po jeho návratu z výzkumu v Peru.
Seznámili jsme se na přednáškách z medicínské antropologie, která studuje a srovnává vztahy mezi kulturně odlišnými pojetími nemoci, příčinami jejího vzniku i způsoby léčby, a tak rozšiřuje horizonty západní biomedicíny. Tato věda nestraní výkladu nemoci jako napadení bacilem, poklesu cukru v krvi, ale stejnou důležitost přikládá i uhranutí pohledem či zasažení magickou šipkou. Víru v barevné pilulky a léčebný úspěch farmakologie nestaví nad roveň posvátných rituálů, svolávání pomocných duchů či sílu pralesních bylin. Stejně jako mezi biologicky stejnými lidmi z různých kultur zohledňuje odlišné pojetí zdraví a nemoci a tedy i normy a její odchylky.

Maloca. Miroslav Horák
Zatímco já se tehdy zaměřil na studium anhedonických aspektů deprese, Mirek se odvážně odebral do Peru, aby zde rozšířil svůj zájem o etnobotaniku. Naše cesty se výrazně rozešly, aby mohlo být později vědeckou cestou dokázáno, že příčina nemoci nemusí být nutně původu organického, nýbrž že i sociální koncept nemoci je platný: v praxi to znamená, že domorodý léčitel (curandero) hledá počátek onemocnění mezi lidmi, kteří pacientovi ať už vědomě či nevědomě škodí, což je patrné například při léčbě závislosti na opiátech, kterou se Mirek profesně zabývá.
document.write('');